V průběhu první světové války se město vzdalo svého německy znějícího jména a přijalo název Petrohrad a jako takové se stalo kolébkou revolucí, které svrhly carský režim a v roce 1917 vynesly k moci bolševiky. Později, to již jako Leningrad, se stalo symbolem hrdinných obětí Sovětského svazu druhé světové válce, když odolalo nacistické blokádě trvající téměř devět set dní. A když se konečně roku 1991 rozpadl SSSR a město bylo znovu symbolicky přejmenováno na Sankt Petěrburg, rozlítilo to především generaci, jež zažila válečné útrapy, a potěšilo ty, kteří volali po předrevolučních zlatých časech; sen o této změně zdejší obyvatele neopustil ani v dobách nejtěžšího stalinského teroru. Důkazem budiž slova básníka Osipa Mandelštama, který zemřel v jednom z gulagů: „Jednoho dne se znovu sejdeme v Petrohradu…“

Kde jste se narodili?
V Sankt Petěrburgu.
Kde jste chodili do školy?
V Petrohradu.
Kde žijete nyní?
V Leningradu.
A kde byste chtěli žít?
V Sankt Petěrburgu.

Sankt Petěrburg, Petrohrad, Leningrad a dnes znovu Sankt Petěrburg — tato ne tak dávná a lehce ironická anekdota názorně ukazuje, kudy v Rusku kráčely dějiny.

Kořeny vědomí vlastní výjimečné identity, základní charakteristiky Sankt Petěrburgu, pramení nejen z okolností, za kterých město vzniklo, ale i z neustálého mísení mýtů a reality. Na území neobydlené říční delty, nacházející se na stejné rovnoběžce jako jižní cíp Grónska, vyrostlo z vůle Petra Velikého nové hlavní město carského Ruska, které se mělo stát bránou do Evropy a jež mělo symbolizovat carův odpor ke starému Rusku v čele s jeho bývalým hlavním městem, „asijskou“ Moskvou. Městská architektura, úřady, společenský život, to všechno sem bylo importováno zvenčí, okázalé paláce a budovy působily vedle původních staveb, nemluvě o blízkém i vzdáleném okolí města, zcela nepatřičně. Vyumělkovanost a rozpačitost patří k městu od jeho počátků, výstavní město plné paláců a kanálů se brzy stalo lakmusovým papírkem ruské citlivosti a představivosti. Obyvatelé Petrohradu mají dodnes sklon pohlížet spatra na zemitější Moskvany, kteří je na oplátku považují za snoby. Jak kdysi poznamenal poslední car, Mikuláš II.: „Pamatujte, Petrohrad leží v Rusku — ale Rusko to není.“

Navzdory tomu je město spjato s mnoha významnými osobnostmi ruské kultury a historie. Právě zde totiž komponoval své skladby Čajkovskij, Stravinskij a Šostakovič; Puškin, Dostojevskij a Gogol zde napsali svá mistrovská díla; Mendělejev a Pavlov tu učinili své zásadní vědecké objevy; a Rasputin, Lenin a Trockij zde tvořili dějiny. Stejně tak jsou mnohé budovy a místa nerozlučně spjata se svými bývalými obyvateli nebo návštěvníky: ohromující carský palác, který byl svědkem nevázaného životního stylu Petra a Kateřiny Veliké; Jusupovský palác, v němž došlo k zavraždění Rasputina; Finské nádraží, na kterém vystoupil Lenin po návratu z exilu; a Zimní palác, který byl vzat ztečí poté, co křižník Aurora salvou ze svých děl zahájil Velkou říjnovou revoluci. Křižník dnes najdete zakotvený u nábřeží nedaleko Petropavlovské pevnosti — carské věznice, která ve svých zdech hostila celé generace revolucionářů.

„Pitěr“ (jak mu místní s láskou říkají) je dnes považován za hlavní město ruské kultury. Kvůli oslavám třístého výročí založení byla v centru města opravena většina fasád a prezident Putin (původem z Leningradu) zde hostil vrcholné setkání představitelů G8, aby zvýšil prestiž Petro-hradu v zahraničí. Město sice nikdy nevypadalo lépe a nikdy nebylo vstřícnější k turistům než dnes, ale bezdomovectví, alkoholismus a chudoba jsou patrné na každém kroku, a neustále tak připomínají, čím vším muselo Rusko zaplatit za svůj přechod ke kapitalismu. Město však ve své historii překonalo i mnohem horší chvilky a jen málokdo nevěří v jeho světlou budoucnost.

Zdroj informací: Nakladatelství JOTA