Dnes je středa 24. dubna 2024., Svátek má Jiří
Počasí dnes 6°C Slabý déšť

Nádrž číslo 610

Nádrž číslo 610
zdroj: tisková zpráva

Ta dvanáct metrů dlouhá rezavá věc připomíná mrtvou velrybu vyvrženou na břeh. Povaluje se za rozpadajícím se plotem opuštěné chemičky a pomalu zarůstá křovinami. Vypadá nevinně, ale před necelým čtvrtstoletím zabila tisíce lidí.

Každý rok začátkem prosince můžete v indickém Bhópálu sledovat přízračné divadlo. Městem táhne dav demonstrantů nenávistně zatínajících pěsti. Na okraji chudinské čtvrti Džajprakáš Nagar stojí betonová socha slepé matky s mrtvých dítětem v náručí. Když k ní dav dojde, lidé zapálí figurínu ze slámy zahalenou ve vlajce z pruhů a hvězd. Představuje Warrena Andersona, bývalého předsedu představenstva americké firmy Union Carbide (UC). Muž, který si dnes spokojeně žije ve své vile na Floridě, kdysi nádrž číslo 610 do Bhópálu přivezl. Smrt za 950 korun Union Carbide, jeden z největších chemických koncernů světa, založil v 70. letech dceřinnou pobočku UCIL. V indickém městě Bhópálu vyráběla ­agrochemikálie. Začátkem 80. let po nich ale klesla poptávka. Americká centrála se proto rozhodla UCIL zavřít. Ve dvou podzemních nádržích zůstalo uskladněno 67 tun metyliozokyanátu (MIC). Už nepatrná koncentrace tohoto plynného meziproduktu výroby pesticidů způsobuje dýchací potíže a pálení očí. Firemní manuál popisoval MIC jako extrémně nebezpečnou substanci, vysoce toxickou, těkavou, hořlavou a reaktivní. Lidé z Union Carbide dobře věděli, že indická továrna je časovaná bomba – na veřejnost později pronikla interní zpráva z května 1982, ve které technici upozorňovali na jednašedesát vážných bezpečnostních závad. MIC se skladuje zkapalněný a ochlazený na teplotu kolem nuly. Po uzavření pobočky dalo ale vedení firmy příkaz vypnout "příliš drahé" chladicí zařízení. Firma tím ušetřila padesát dolarů denně. Když 2. prosince 1984 nastoupila noční směna, zjistila, že v nádrži č. 610 náhle stoupla teplota nad kritických 21 stupňů Celsia. Kapalný MIC se začal prudce měnit v plyn. Tu noc neměl službu žádný provozní inženýr, jen nekvalifikovaní hlídači. Ve 23.10 zavolali šéfa, ale to už bylo pozdě. V 0.45 vyrazil tlak bezpečnostní ventil a 40 tun plynného MIC se začalo s ohlušujícím sykotem valit ven. V 1.05 zapnul hlídač V Singh tovární sirénu. Houkala ale jen pár minut, než ji jeho nadřízený vypnul. V 1.25 telefonoval do továrny policejní komisař Svarádž Purí a ptal se, co se děje. Dvakrát uslyšel: "Vše je pořádku, pane." Potřetí už se nedovolal – zaměstnanci si totiž nasadili plynové masky a utekli. Veřejná siréna se rozeřvala až ve 2.00. Nádrž číslo 610 už byla v tu chvíli skoro prázdná a na spící město se plazil mrak šedé mlhy. Nejdřív zasáhl chudinský slum Džajprakáš Nagar těsně za plotem továrny. Oheň v plicích Lidé se začali budit ze spánku prudkým kašlem. "Bylo to, jako kdybych dýchal oheň," vzpomínal později jeden z postižených. Apokalyptické výjevy připomínaly obrazy Hieronyma Bosche nebo katastrofickou sci-fi Johna Wyndhama Den trifidů. Městem se ploužily osleplé mátohy křičící bolestí, které ztrácely kontrolu nad svými tělesnými funkcemi. Zvracející a pomočení lidé chaoticky pobíhali sem a tam a naráželi jeden do druhého. Šátrali kolem zdí, svíjeli se na zemi s pěnou u úst… Hned vedle nich se ve smrtelných křečích zmítali psi, kočky a posvátné krávy. Z nebe padali mrtví ptáci a listí na stromech do rána zežloutlo. Ti, kteří se dali na útěk, si často doběhli pro smrt. Rychlejší dýchání totiž zvyšovalo vstřebávání plynu a tím i rozsah otravy. Další se zase zabarikádovali v domech, které se změnily v plynové komory. Ještě tři dny po katastrofě nacházeli záchranáři propletence celých rodin, připomínající vykopávky z Pompejí. Novináři později Bhópál přirovnali k městu zasaženému neutronovou bombou – v neporušených domech ležely stovky mrtvol. Kolem 2.10 se mrak doplazil k nádraží. Zabil všechny přítomné: dispečery, prodavače jízdenek, posunovače, cestující, kteří spali v čekárně… Když přednosta stanice zjistil, co se děje, zastavil na trati provoz a nepustil do města žádný vlak. Zachránil tak několik set lidí. Ráno ho našli zhrouceného na stole se služebním telefonem. "Čtyřicet čtyři zaměstnanců zemřelo při plnění služebních povinností," hlásá dnes pamětní deska na budově nádraží. Účinky plynu se na různých místech a v různou dobu lišily. Zatímco někde mrak okamžitě zabíjel, jinde vyvolal jen lehké podráždění. Při reakci MIC se vzdušnou vlhkostí totiž vznikal pekelný koktejl desítek chemikálií: kyanovodík, oxid uhelnatý, metylamin, fosgen… Jak mrak postupoval městem, jeho složení se postupně měnilo a "vypadávaly" z něj jednotlivé frakce. "Když jsem tu noc utíkal do bezpečí, všiml jsem si, že ulice je úplně bílá vysráženými chemikáliemi," vzpomíná bývalý zaměstnanec chemičky T. R. Chouhan. Muž s vyhaslým pohledem, tichým hlasem a roztřesenýma rukama připomíná navrátilce z války, trpícího posttraumatickým stresovým syndromem. "Nadnárodní chemické koncerny se rozlézají po planetě jako rakovina, kterou nelze zastavit," vypráví nám cestou na místo, odkud je na nádrž číslo 610 dobrý výhled. Chouhan bydlí jen tři kilometry odtud. V osudnou noc neměl službu. "Někdy po druhé mě vzbudil pláč syna," vzpomíná. "Mysleli jsme, že chce mléko, ale najednou jsme s manželkou ucítili pálení v očích. Popadli jsme syna a vyběhli na ulici plnou křičících lidí. Dav nás málem ušlapal... Teprve ráno jsme se dozvěděli, co se stalo." Po havárii napsal Chouhan knihu Bhopal – the inside story (Bhópál – příběh zevnitř), ve které chemičku porovnal s podobnou továrnou firmy Union Carbide ve Virgínii. "Našel jsem spoustu rozdílů," shrnuje. "Aby Američané ušetřili, přesunuli prostě výrobu do Indie, kde byly měkčí bezpečnostní normy. Zatímco v USA už byly povinné trojnásobně jištěné počítačové systémy, u nás jsme pro případ havárie měli jen ručně ovládané ventily. Zatímco fabrika v USA musela být vybavena automatickými detektory úniku plynu, nám řekli, že máme spoléhat na vlastní nos. Kolegové mi později vyprávěli, že ručičky přístrojů se pohybovaly v pásmu normál i ve chvíli, kdy už za plotem továrny umírali první lidé…" Něco jako slzný plyn Přesný počet obětí dodnes nikdo nezná. Podle odhadů bylo havárií postiženo asi 600 000 lidí. Do druhého dne jich zemřelo asi dva a půl tisíce až osm tisíc (statistiky se rozcházejí) a čtvrt milionu bylo vážně zraněno. Zhruba sto dvacet tisíc je jich chronicky nemocných dodnes. Americký časopis Time psal o "největším průmyslovém neštěstí v lidských dějinách". Až do osudné noci byl na prvních třech místech výbuch amerického muničního parníku v Halifaxu v roce 1917 (1963 mrtvých), exploze v čínském uhelném dole Honkeiko v roce 1942 (1572 mrtvých) a výbuch kamionu s dynamitem v kolumbijském Cali v roce 1956 (1200 mrtvých). Bhópál je překonal skoro o řád. Ještě několik dní byla po silnicích a polích v okolí města sbírána těla těch, kteří se po oslepnutí potáceli často celé kilometry daleko. Pitvy ukázaly, že jejich krev změnila barvu na temně purpurovou a plíce zbělely jako popel. Popálené plicní sklípky se naplnily vyloučenou tekutinou, takže se oběti vlastně "utopily" zevnitř. Záchranáři sváželi do nemocnic stovky umírajících. Lidé ale zůstávali ležet na nemocničních dvorech – do pokojů se prostě nevešli. Lékaři netušili, jak jim pomoci. Bezpečnostní náměstek Union Carbide Jackson Browning radil, aby obětem "vytírali oči mokrými ručníky". MIC prý totiž není nic víc než jen "takový silnější slzný plyn". Nemocniční márnice byly brzy přeplněny a těla musela být ukládána venku. Svět obletěly fotografie řad mrtvol připomínající jakýsi zrůdný závěr lovu. Skoro pětinu obětí se nepodařilo identifikovat. Když se těla začala rozkládat, byli muži s obřízkou prostě pohřbíváni na muslimských hřbitovech, ostatní páleni podle hinduistických zvyků. Zásoby dřeva ale rychle došly, takže nezbylo než těla polévat petrolejem. Chyba, pokus, nebo sabotáž? V osudnou noc selhalo všechno, co mohlo. Selhal výstražný systém. Selhalo automatické zařízení, které mělo unikající MIC spálit. Selhala skrápěcí věž, která měla plynu zabránit uniknout do ovzduší. Selhala obsluha továrny. Selhaly městské úřady, které měly okamžitě zahájit evakuaci… Prvotní příčina havárie ale není dodnes známa. Jisté je jen to, že zvýšení teploty v nádrži číslo 610 odstartovala voda, která způsobila bouřlivou chemickou reakci. Jak se do nádrže dostala? Nejspíš za to mohla obyčejná provozní chyba či nedbalost. Tisíce mrtvých? Dobová komunistická propaganda si nemohla přát nic lepšího. "Skutečným viníkem je krutý a kořistnický kapitalistický byznys," psal komentátor sovětské Nové doby Lev Jelin. "Je to jen nepatrná část obětí, jež národy každoročně přinášejí americkému molochu." Václav Trachta v Rudém právu potěšeně přizvukoval: "Bhópálská tragédie je součástí dravého nástupu západních koncernů, které připravují půdu pro politický nátlak a vojenská dobrodružství světového imperialismu." Po­dle nejbizarnějšího vysvětlení nešlo o tragickou náhodu, ale o záměr. Americká armáda prý totiž v Indii tajně vyráběla bojový plyn, který pak prostě jen otestovala. Komunistický tisk psal o "odbornících Pentagonu na chemické zbraně", kteří do Bhópálu přicestovali těsně před katastrofou. Propaganda ale pracovala na plné obrátky i na druhé straně. Předseda představenstva Union Carbide Warren Anderson prohlásil, že šlo o "sabotáž sikhských extremistů", za kterou jeho firma nemůže nést odpovědnost. Později se firma pokusila shodit vinu na svou indickou filiálku. "Je to jejich země, jejich firma a jejich lidé," řekl Anderson. "Nekvalifikované počínání indických dělníků" podle něj ukázalo, že špičkové technologie nepatří do ruky rozvojovým zemím. Případ je uzavřen Malou nevládní kliniku Sambhavna najdete jen pár set metrů od plotu bývalé chemičky. Každý den sem přijde asi sto obyvatel slumu Džajprakáš Nagar, které trápí hlavně chronické dýchací potíže. Díky západním sponzorům tu zdarma dostanou základní lékařskou péči. Duší kliniky je charismatický Satinath Sarangi, zvaný Satyu. MIC kromě poškození plic brání okysličování krve, ničí nervovou soustavu, chronicky poškozuje ledviny a játra… Široké spektrum zdravotních následků havárie sledovalo až do roku 1994 celkem dvacet čtyři výzkumných projektů. Pak je ale indická vláda zastavila. Proč? "To netuším, ale vím, komu to pomáhá – Union Carbide," odpovídá Satyu. "Nadnárodní společnost teď totiž může říkat, že Bhópál je už historie. Neexistuje výzkum, a tak nemáme data, a protože nemáme data, vlastně se nic nestalo. Konec, případ je uzavřen. Indická vláda zkrátka kolaboruje s Union Carbide! Je to humanitární zločin!" Podle Satyu přitom nejhorší tragédie teprve přijde. Popálené plíce jsou náchylné k nákaze, takže je mezi oběťmi desetkrát víc nemocných tuberkulózou, než je indický průměr. Došlo i k dramatickému nárůstu rakoviny a vrozených postižení dětí. Okolí továrny je zamořeno chemikáliemi, které pronikají do studní v Džajprakáš Nagaru. Nádrž číslo 610 tak ohrožuje i budoucí generace. Satyu se nejvíc zlobí, že zástupci firmy nikdy neprozradili, jaké látky v osudnou noc vlastně unikly. "Prohlásili, že je to obchodní tajemství, jehož zveřejnění by poškodilo jejich byznys. Prodlužují tím nezměrné utrpení, které způsobili. Kvůli jejich mlčení lékaři dodnes nevědí, jak postiženým pomoci. Mohou jen zmírňovat symptomy. Největším prodejcem léků v Bhópálu je přitom francouzská farmaceutická firma Rhone Poulec, která před časem koupila agrochemickou divizi Union Carbide. Jedna část firmy způsobí katastrofu a druhá z toho má profit? To už je hodně černý humor!" Levnější než vydra Černý humor připomíná i historie odškodňování obětí katastrofy. V chaosu, který panoval těsně po katastrofě, nedostala řada postižených žádné zdravotní potvrzení. Bez něj je ale později úřady odmítly zaregistrovat, takže tito lidé na odškodnění ztratili nárok. U řady z nich přešla akutní otrava do chronického poškození plic. Lidé, kteří se při zvýšené námaze začínají dusit, nemohou pracovat. Kruh se tím uzavírá – z čeho si mají platit lékařskou péči? Union Carbide nejdřív nabídla milion dolarů – tedy 1,6 USD pro každého z šesti set postižených. Americký právník Melvin Belli požadoval patnáct miliard dolarů. Za jediného zástupce obětí se pak ale prohlásila indická vláda, která chtěla tři miliardy dolarů. Trvalo celé tři roky, než na Union Carbide podala žalobu. V únoru 1989 přišel šokující rozsudek. Indický Nejvyšší soud přiřkl obětem pouhých 470 milionů dolarů – tedy necelou sedminu požadované částky. Na každého z postižených tak připadlo průměrně 783,3 USD. Žádný div, že zástupci Union Carbide rozsudek obratem označili za "spravedlivý". A divíte se, že když byla částka zveřejněna, cena akcií Union Carbide na burze okamžitě vyskočila o dva dolary? Jen tehdejší šéf firmy Robert Kennedy tak na svých třiceti pěti tisících akcií rázem vydělal sedmdesát tisíc dolarů. Deník Times of India zveřejnil těsně po rozsudku článek o následcích havárie ropného tankeru Exxon Valdez v březnu 1989. Záchrana jedné jediné mořské vydry přišla na čtyřicet tisíc amerických dolarů. Je to zvláštní svět, ve kterém je život zvířete padesátkrát cennější než život člověka. Většina z vysouzeného odškodného navíc k obětem nikdy nedorazila. Indická vláda totiž peníze deponovala na zvláštní účet, odkud se pak pomalu "rozpouštěly" v byrokratické mlýnici. Padesát tisíc postižených rodin mělo každý měsíc dostávat 1500 rupií (717 Kč) – dostává je jen každá druhá. Příbuzní zemřelých měli dostávat 10 000 rupií (4770 Kč) – dostává je jen každý pátý. "Systém odškodného byl vymyšlen tak, aby co nejmíň lidí dostalo co nejmíň peněz," říká s hořkostí v hlase Satyu. Kromě každoroční prosincové demonstrace dnes už bhópálskou katastrofu připomínají jen vybledlá hesla na zdech a betonová socha osleplé matky s mrtvým dítětem v náručí. Na chemický holocaust indických chudáků svět zapomněl.

Předchozí článek

Cukr pro cypřiše

Následující článek

Zkázu nese voda